Nikdy to nebyl velký plán. Jen jsem cítila, že chci tvořit a zkusit něco vlastního. Jako malá jsem trávila hodně času s babičkou a vyšívaly jsme spolu růtné vzory na ubrousky. Strašně mě to bavilo. Fascinovalo mě, jak z obyčejné látky může pod rukama vzniknout něco krásného. Představovala jsem si, jaké by to bylo mít jednou vlastní šicí stroj a kolik věcí by se s ním dalo vytvořit.

Dnes je mi třicet. K vyšívání i k té dětské vzpomínce jsem se vrátila a svůj šicí stroj jsem si opravdu koupila. Možná právě proto je pro mě šití víc než jen práce. Je to návrat k sobě.

Když držím v ruce malé oblečení, ze kterého už děti vyrostly, je to strašně nostalgické. Představuju si sebe, když jsem byla malá, a uvědomuju si, jak neuvěřitelně rychle ten čas letí. Vždycky jsem si schovávala něco na památku, fotky, různé drobnosti… Jednou jsem našla staré oblečení po sobě i po bráchovi a nedokázala ho vyhodit. Bylo v tom tolik emocí.

A tehdy mi došlo, že některé věci nemají skončit zapomenuté v šuplíku. Mohou se proměnit v něco, co zůstane s námi – ve vzpomínky, které se dají obejmout i nosit.